NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večírek na kopci s anglickým hardcorepunkovým granátem zvaným STIFF MEDS. Vykopávají pořádající TERMINÁTOR X. Tři lidi, čtyři nástroje, koncert o délce dvanácti minut, ale každá stojí za to. Začátek otevírá skladba „Pohyblivý Terč“, jednička ze splitu s LILI ELBE. Úvodní bažinatý riff se překlápí do kytarového chaosu, přidává se theremin a píšťala, aby vás poctivá punková riffová hoblovačka mohla vcucnout do koncertu, při kterém si nemůžete být ničím jisti. To už Anička čelem trká do přední řady a začíná řádit před pódiem. Tedy jestli přijmeme tu hru, že tomu výklenku, kde se na Sedmičce hraje, budeme říkat pódium.
Prostor mezi skladbami vyplňuje pískání thereminu, ale pauzy nejsou nijak dlouhé. Tohle je srážka hrubého přímočarého punku a powerviolence. Tady není čas ztrácet čas. Navíc souhra bicí-kytara na jedničku. Všechno zařezává. Aničky vřískot a Oskarovo hrdelní bublání se skvěle doplňuje. Na konci obligátní přehazovačka kytary a je konec. Proč to tak rychle uteklo?
Po dalším lokálním supportu přichází londýnští STIFF MEDS. Anglická hardcorová pila se s tím nemaže. Už zvukovka byla hodně hlasitá, ale koncert tomu masivnímu zvuku dodává ještě poctivou porci energie. Oproti akci, na níž jsem je viděl naposledy, postrádají jednoho kytaristu, ale vlastně to vůbec nevadí. Dokáží vyvinout neskutečný tlak. Hudebně nic nového pod sluncem, jen a pouze hardcorepunk, kde je všechno dobře. Skvěle zahrané, namotávací riffy, živě velmi funkční aranže skladeb. Tři Briti a jeden Katalánec znají řemeslo dokonale. Houpavé pasáže ve středních tempech jsou přerušovány nahuštěnými kytarovými ataky i mnohem nekompromisnějšími sekačkami. Co chceš víc, tahle hudba volá po moshi. Venku chumelí a STIFF MEDS probouzí ztuhlou Sedmičku ze zimního spánku.
Bouřlivák Seth Severnsen je navíc ten typ frontmana, který se nechá pohltit svojí hudbou a velmi živelně surfuje na jejích vlnách. Je neustále v pohybu. Vedle toho přebíhání se dvakrát stane, že si ho publikum půjčí a rituálně s ním ohobluje strop klubu. Tady se potkalo všechno. Energie kapely i lidí a parádní plný zvuk. Možná škoda, že zvuk na aktuální desce “Tales from the slab” zdaleka není tak plný a hryzavý, nicméně živý přednes byl hudební diktát, který jsem na Sedmičce už dlouho nezažil.
foto: Ivo Oskar Osvald
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.